Příběhy

Přečtěte si naše příběhy jednotlivě nebo všechny najednou. 

  1. 1
    JAK KRÁLE ZVÍŘAT BOLEL ZUB

    Byla sobota a doktor Pacička si proto tentokrát pěkně přispal. Sluníčko už bylo dávno na nebi, ale Pacička, Hugo a dokonce i Emilka měli ještě půlnoc.
    Najednou zazvonil telefon.
    „Crrrrrrr!“
    Papoušek Hugo otevřel jedno oko.
    „Crrrrrrr!“
    Hugo otevřel i druhé oko. Chvilku mžoural na zvonící telefon, a protože byl jediný, kdo se probudil, telefon zvedl.
    „Halóóóó? Tady je ložnice doktorrra Pacičky! Kdo volá?“
    „Haló? Tady je zoologická zahrada. Ředitel Bobeček. S kým mluvím?“ ozvalo se ze sluchátka.
    „Mluvíte samozřejmě se mnou.“ odpověděl pohotově papoušek.
    „Se mnou? S kým?“ nenechal se odbýt pan ředitel Bobeček. „Potřebuju mluvit s panem doktorem. Je to velmi naléhavé!“
    To se ale už probudil i Pacička. „Hugo, s kým to tam mluvíš?“
    „Volá Zogolická zahrada, prý je to naléhavé!“ oznámil mu důležitě Hugo a jestě důležitěji předal Pacičkovi telefonní sluchátko.
    „Pacička, prosím?“ ohlásil se do přístroje doktor.
    „Pane doktore, tady ředitel Bobeček. Musíte okamžitě přijet, lev Alois nám onemocněl. Chodí ode zdi ke zdi, nic nežere a nikoho k sobě nepustí. Na každého jenom vrčí!“
    „Tak jestli je to tak vážné,“ zhodnotil Pacička, „tak já se převléknu a hned vyrazíme!“
    Za pár minut již uháněli s Emilkou k zoologické zahradě.
    Když přišli k Aloisově kleci, bylo všechno hnedle jasnější. Lev měl nateklou celou tvář, že to vypadalo, jakoby měl v puse větší pomeranč. Doktor Pacička nechodil dlouho kolem horké kaše. „Jak často si čistíte zuby, Aloisi?“
    Lev došel až těsně k mřížím a zavrčel: „Já jsem král všech zvířat, ja si zuby čistit nemusím!“
    „Ale musíte, jako každý.“ oponoval mu Pacička.
    Lev si však stále mlel svou. „Nemusím. Nejsem žádná domácí kočka nebo hloupá antilopa. Já jsem lev, jsem král, a proto si nic čistit nemusím.“
    „Ale pane králi,“ odpověděl mu klidným hlasem doktor, „pokud si nebudete čistit tesáky, všechny se vám zkazí, vypadají vám a budete muset žrát už jen ovesnou kaši.“
    Lev se dlouze zamyslel a pak jen zabručel: „To je pravda. Tak možná si je čistit budu. Nebo mi je bude čistit paní lvice. Ale co uděláte s tou strašnou bolestí, která mi nedá spát ani žrát?“
    „Nedá se nic dělat, musím vám bolavý zub vytrhnout.“ řekl Pacička a vyndal z doktorské brašny obrovské kleště na bolavé lví zuby.
    Jak to lev Alois uviděl, leknutím uskočil. „No to nevím. To bude určitě bolet! Jestli mi to strčíte do tlamy, kousnu!“ varoval.
    „Pane králi, nebude to bolet víc, než vás to bolí teď. A až budu hotový, ta strašná bolest zubů vás přejde a budete se moci pořádně nažrat. A to za to stojí, ne?“
    „Tak na tři.“ Pacička chytil bolavý zub do kleští. „Raz – dva – tři!“ a pořádně trhnul. Obrovská lví stolička letěla vzduchem a cvrnkla pana ředitele Bobečka do nosu.
    „To je úleva,“ liboval si Alois, „díky, doktore.“
    „Nemáte vůbec zač. A pamatujte, i král si musí zuby pravidelně čistit, jinak ho budou bolet a přijde o ně.“
    Když přijel Pacička domů, vítal ho ve dveřích Hugo, tvář ovázanou šátkem a naříkal.
    „Doktorrrrre, mě bolej zubýýýý…“

  2. 2
    JAK PACIČKA POMOHL SOVĚ ZUZCE

    Jednou, zrovna když se Hugo pokoušel usnout jako netopýr – hlavou dolů, někdo dlouze zazvonil na domovní zvonek. Hugo se samozřejmě lekl a rozplácl se na dno svojí klece.
    To už ale doktor Pacička otevíral dveře. Za nimi se tyčil obrovský jelen, dvanácterák, a hned spustil:
    „Pane doktore, musíte jet se mnou do Zeleného lesa. Naše sova Zuzka měla nehodu, narazila do smrku a poranila si křídlo!“
    „Tak když je to tak, tak to ja hned jedu,“ řekl Pacička, rychle se oblékl a už si to spolu s Emilkou a panem Bláhou frčeli směrem k Zelenému lesu.
    Hned na první mítince seděla na pařezu sova Zuzka a držela si křídlo. „Co jsi to vyváděla, Zuzko?“, zeptala se zraněné sovy sanitka Emilka. „Ale, chtěla jsem si zaletět do knihovny pro novou knížku pohádek, a najednou se mi do cesty postavil támhleten smrk. Vůbec nevím, kde se tam vzal.“ postěžovala si Zuzka.
    „No tak se na to podíváme. Ukáž? Tohle bolí? A tohle? A zkus ohnout křídlo takhle“, začal Zuzku vyšetřovat Pacička. „Je to dobré,“ řekl po chvíli „křídlo zlomené není, je jen naražené. Dvakrát denně si namažeš křídlo touhle mastí a chvíli budeš chodit pěšky. Stejně má být mlha.“
    „Děkuju, doktore, to se mi ulevilo.“
    Pacička se však zamyslel. „Zuzko, jak jsi narazila do toho stromu?“
    „No jak jak? Normálně, zepředu.“, podivila se Pacičkově otázce Zuzka.
    „No dobře,“ pokračoval doktor, „ale to jsi ho neviděla?“
    „To nevím, prostě jsem ho neviděla“, odpověděla sova.
    „Zuzko, můžeš mi zkusit přečíst tady pár písmenek?“ zeptal se jí Pacička a pověsil na strom, kousek proti sově, plakát s několika řádky písmen.
    „Samozřejmě, doktore.“ souhlasila Zuzka a hned začala číst. „Na prvním řádku je ÉÉÉ, na druhém BÉÉÉ a KÁÁÁ, na třetím HÁÁÁÁ ÓÓÓÓÓ KVÉÉÉÉ a na dalším už nevím. To nepřečtu.“
    „Zuzko, vždyť ty špatně vidíš, ty budeš potřebovat brýle!“, řekl Pacička a chvíli něco hledal ve své brašně.
    Zuzce se to však moc nezdálo. „To bude nějaká mejlka, doktore, vždyť já čtu každou noc celému lesu pohádky a detektívky, že je to tak?“ otočila se na jelena.
    „No jistě,“ potvrdil její slova velký paroháč.
    „No dobře, Zuzko, a čím si na to čtení svítíš?“, nedal se odbýt Pacička
    „Jak čím?“ zase se divila sova „měsíc a hvězdy mi svítí!“
    „No tak to jsme doma!“ povídá doktor , „to je málo světla. Vždyť ty sis tím zkazila oči. Víš, musíš si na čtení vždycky pořádně posvítit. Chyť si do skleničky třeba pár světlušek nebo si kup pořádnou baterku. Každopádně tady máš brýle, zkus si je nasadit“ podal Pacička sovičce brýle.
    Jakmile si je Zuzka nasadila, hned se jí rozzářil zobák. „No jo, všechno je najednou jasnější! Díky, moc doktore!“
    „Pamatuj, Zuzko, “ loučil se s ní Pacička, „při čtení je důležité pořádné světlo!“, pak naskočil do Emilky a vyrazili směrem k domovu.
    Doma je přivítal Hugo, na nose měl obrovské brýle po babičče a povídá: „Doktorrrre, nechcete přečíst

  3. 3
    JAK SE JEZEVČÍK PŘEŽRAL

    Jednoho dne ráno Pacička vstal a udělal si pořádnou snídani, protože věděl, že ten den přijde do ordinace spoustu pacientů – pejsků, kočiček, papoušků a jiných zvířat, která bydlí doma a ne v ZOO, a že to tedy bude náročný den.
    Seděl v kuchyni za stolem vedle Hugovy klece a pil čaj. Z klece se najednou ozvalo: „Copak to děláš, doktorre?”
    „Snídám, Hugo,” odpověděl Pacička.
    „Taky bych snídal,” pokračoval Hugo, „ale nemám zrrní.”
    „Jéje, Hugo, já na tebe úplně zapomněl,” chytl se Pacička za hlavu a dosypal Hugovi krmítko zrním. „A ne že to sníš hnedle všechno najednou, bolelo by tě břicho,” varoval papouška.
    Ale Hugo už měl zobák ponořený v krmítku a ládoval se, až se klepala celá klec.Pacička dopil čaj a šel do ordinace. Čekárna už byla plná. Celé dopoledne ošetřoval nemocné tlapky a ouška, předepisoval tablety a rozdával léčivé mastičky. Blížilo se poledne, když na dveře ordinace zaklepal poslední pacient. Byla to paní Kuličková, která v náručí držela obrovský, hnědý balón s nožičkama, který hrozně funěl a naříkal. Počkat, kdo kdy viděl balón s nožičkama? Byl to její jezevčík Arnošt!
    „Copak se mu stalo, paní Kuličková?” zeptal se staré paní Pacička.
    „Ale pane doktore, Arnošt měl narozeniny, dostal velkou spoustu dobrot, a když jsem nedávala pozor, všechno sežral. Najednou. Úplně.” postěžovala si Kuličková.
    Pacička položil přežraného jezevčíka na postel a začal mu vyšetřovat nacpané bříško „A co jsi všechno snědl, Arnošte?” ptal se pacienta.
    „Doktore, úplně všecko. Ono to tak krásně vonělo a moc dobře chutnalo.”
    „No a co to bylo?”
    „Uff, ufff, dvě šišky salámu, pytlík gumových medvídků, játrovou paštiku a dort.”„DORT?” zděsil se Pacička.
    „Jo, třípatrovej s čokoládovou polevou,” hekal Arnošt.
    Pacička jen kroutil hlavou. „Arnošte, ty nejsi pes, ty jsi prase. Copak nevíš, že pejskové čokoládu a bonbóny nejedí?”
    „Když ono to strašně krásně vonělo a chutnalo,” nedal se jezevčík.
    „No nedá se nic dělat, namažu ti bříško hojivou mastí a budeš běhat kolem ordinace tak dlouho, dokud se ti neudělá lépe,” nařídil pejskovi doktor. A jak řekl, tak se taky stalo. Ze začátku se Arnošt jen tak kutálel, jak ale začla mastička působit, dělalo se mu líp a líp, až z toho samou radostí udělal obrovské hovínko.
    Pacička mezitím malinko pokáral paní Kuličkovou.
    „Nemůžete ho nechat sežrat úplně všechno a obzvlášť sladké a čokoládu ne,” zlobil se.
    Paní Kuličková slíbila, že dá na Arnošta pozor a bude ho krmit výhradně jídlem pro pejsky.
    Když přišel Pacička odpoledne domů z ordinace, našel svého ptačího kamaráda na dně klece s obrovským bříškem.
    „Ty jsi snědl všechno zrní, Hugo, viď?” zeptal se přísně Pacička.
    „Jo, doktorre, a je mi děsně špatně,“ naříkal Hugo.
    „Copak jsem ti neříkal, ať to neděláš?” mračil se Pacička. „Nedá se nic dělat, musíš se sebrat a skákat z bidýlka na bidýlko, aby ti slehlo.”
    A tak se Hugo vyštrachal na pařátky a ztěžka skákal z bidýlka na bidýlko, až mu zrní slehlo a byl zas ve své kůži.
    „Už nikdy nesním všechno zrrní na posezení, doktorre, slibuju,” zařekl se Hugo.
    „To jsem tedy zvědav,” usmál se na něj Pacička.

  4. 4
    JAK ŽIRAFU CECILKU BOLEL KRK

    Bylo úterý ráno a doktor Pacička byl na svojí pravidelné prohlídce v ZOO. Objížděl jednotlivé klece a výběhy, povídal si ze zvířátky, ptal se jich, co je trápí a jak se mají a spolu s Hugem je prohlížel, zda jsou zdravá.
    Když došli k výběhu žiraf, viděli, že tady je někdo nemocný. „Doktore,“ přispěchal ředitel Bobeček, „žirafě Cecilce není dobře. Můžete se na ní podívat?“
    „Ale jistě,“ odpověděl Pacička, „kdepak máme pacientku?“
    „Doktorrre, no přřřeci Cecilka!“ povídá Hugo a sedl si na záda žirafě s nejdelším krkem.
    „Tak Cecilko, co tě trápí?“
    „Pane doktore, mě strašně bolí v krku. A kašlu. A špatně se mi polyká,“ odpověděla Cecilka.
    „Tak se ti do toho krku podíváme,“ povídá Pacička a rozhlíží se kolemsebe. „Jen musíme najít nějaký vhodný nástroj, normální špachtli bys mi spolkla.“
    „Doktorrrre, tučnáci si hrajou s nějakou velkou špachtlí,“ upozornil Pacičku Hugo.
    „Ale Hugo, to jsou přeci lyže. Víš co, doleť k nim a zeptej se, zda by nám jednu nepůjčili.“ Zatímco byl Hugo pryč, vyptával se Pacička žirafy Cecilky.
    „Cecilko, a co celé dny děláš?“
    „No, okusuju ty nejlepší lístky. Učím malá žirafátka ve škole, hlavně číst a psát a natahovat krk.“
    „Jestli ty ho nenatahuješ moc, jestli on ti ten tvůj dlouhý krk neofouknul,“ povídá Pacička. Ale to už se vrací Hugo a pod křídlem si nese jednu lyži.
    „Výborně Hugo, jsi šikula!“ pochválil ho Pacička, vylezl si na žebřík a pomocí přinesené lyže se podíval Cecilce do krku.
    „Ajajaja, to je ale pěkné ofouknutí. Ty jsi pěkně nachlazená. Že ty jsi ten krk natahovala tady přes plot, až ti ho vítr ofouknul?“
    Cecilka se začervenala. „Když já potřebuju vědět, co se děje vedle u zeber. Tak tam ve volných chvílích nakukuju.“
    „Ale Cecilko, na to si musíš dávat pozor,“ povídá Pacička. „Teď ti předepíšu speciální kapičky do krku. Budeš je pít třikrát denně dva kýble. A krk ti ovážeme šátkem. A budeš hezky na slámě odpočívat. Máš se čím zahřát?“
    „Tak snad panem žirafákem..“ špitla smutně nemocná žirafka.
    „Dobře. A už žádné načuhování k zebrám, je to jasné?“ ujistil se ještě Pacička. „Tak jo,“ povídá žirafa Cecilka.
    Pacička ji předepsal léky, ovázal krk a jelikož to bylo poslední zvíře k prohlídce, chtěl jít domů, když tu na něj z vedlejšího výběhu volá Hugo:
    „Doktorrre, pojďte na chvíli očumovat zebrrrry…!“

  5. 5
    JAK MĚL SLON PEPA RÝMU

    Jednou na podzim vstal Pacička hodně brzo, protože musel do kravína pomoct kravičce s porodem telátka. Nevzal si gumáky, ani pořádné ponožky, a jak stál v kravíně v průvanu, nastydl a dostal rýmu. Když přijel z kravína domů, pálil ho nos a oči a těšil se, že si uvaří horký čaj, zaleze si do postele, prospí se a udělá se mu lépe. Místo toho zazvonil telefon, volal ředitel Bobeček: „Pane doktore, musíte hned přijet, slon Pepa má rýmu.“ Pacička sedl do Emilky, počkali až si naskočí Hugo a jeli do ZOO.
    Tam zamířili přímo do slonince.
    A opravdu, slon Pepa měl napuchlý, rudý a ucpaný chobot, nemohl vůbec dýchat, ani chobotem nabírat vodu. Dýchal jen ústy, chrčel a byl smutný. Pacička se ho hned zeptal, kde takhle onemocněl. Pepa se chvíli vymlouval, že neví, ale pak přiznal barvu. Šel si zaběhat a po běhání, jak mu bylo horko, tak celý rozpálený hupsnul do ledového bazénku.
    Pacička se poškrábal za uchem a povídá: „Ale takhle velké kapky do nosu se nevyrábí, co budeme dělat?“
    „Mno a do čeho bude Pepa smrrrkat?“ přidal se Hugo. „To abychom přinesli nějaké prrrostěrrradlo nebo rovnou oponu z divadla,“ navrhnul.
    To se Pacičkovi líbilo. Poprosil pana ředitele Bobečka a ten nechal přinést velké prostěradlo.
    „Ale ještě si musíme poradit, jak uvolníme Pepovi nos, když velké kapky nejsou,“ zamyslel se Pacička.
    „Co takhle nosní lázeň, doktore?“ navrhla Emilka.
    „Máš pravdu, Emilko, to je nápad!“ zaradoval se Pacička a obrátil se na ředitele Bobečka: „Pane řediteli, budeme potřebovat káď s vařící vodou, sůl a tu divadelní oponu.“
    Zřizenci vše přinesli, pro oponu si museli poslat do Švandova divadla. Herci a herečky se sice trochu ofrňovali, ale když se dozvěděli, že je to pro slona Pepu, tu největší oponu do ZOO zapůjčili. Pacička nasypal sůl do vody a řekl Pepovi:
    „Pojď si zalézt pod oponu a pořádně dýchej tu páru, co se odpařuje z kádě.“
    A jak řekl, tak Pepa udělal. Nasával páru pod prostěradlem a najednou se jeho chobot uvolnil. Pepa vzal prostěradlo a ze všech sil se do něj vysmrkal a tuze se mu ulevilo. Vykoukl zpod opony a pořádně na prázdný chobot zatroubil. Hugo zrovna seděl Emilce na stěrači a tak se lekl, až se skácel na zem. Všichni se radovali a Pacička poradil panu řediteli, ať solnou čichací nosní lázeň opakují ještě tak třikrát až čtyřikrát a ať je Pepa v teple, že ta rýma zmizí.
    Pak jel s Emilkou a Hugem domů a doma si připravil přesně stejnou lázeň, jakou udělal Pepovi. Další dva dny byl pěkně v teple a rýma zmizela.
    Od té doby, když je venku polízanice, bere si Pacička na nohy vždy pořádné gumáky a ponožky, aby zase nenastydl.

  6. 6
    JAK HUGO VYPÁTRAL ZTRACENÉ VLČE

    Jednou takhle k večeru doktor Pacička spolu s Hugem rozmotávali v teráriu zoologické zahrady zamotaného hada Filipa, když přiběhl ředitel Bobeček, oči navrch hlavy:
    „Pane doktore, stala se hrozná věc. Někdo nám ukradl malého Drápka! Byl tam a už tam není!“
    Pacička odložil hada Filipa zpět do terária, ale než se stihl na cokoliv zeptat, předběhl ho Hugo.
    „Pane řřřediteli, kdo vám koho ukrrradl?,“ ptal se.
    „Malé vlče, jmenuje se Drápek. Ještě odpoledne byl v kleci s ostatními a teď už tam není. Paní vlčice je úplně na nervy a starý vlk vrčí, že toho zloděje zakousne. Musíme zavolat policii!“
    Do toho se už vložil Pacička: „Nikoho zatím nevolejte. My se tam s Hugem mrkneme a uvidíme, co se stalo. Že jo, Hugo?“
    „Mrrrkneme, doktorrre,“ souhlasil papoušek.
    V kleci vlčí rodinky bylo boží dopuštění. Vlčice brečela, starý vlk nadával a zbylá vlčata jen smutně pofňukávala.
    „Paní vlčice,“ začal vyšetřování Hugo, nasadil si detektivní čepici a v pařátku se mu objevila lupa, „kdy jste Drrrápka viděla naposledy?“
    „Dneska při obědě. Porcovala jsem maso a rozdělovala ho mezi ostatní vlčata a Drápek tu ještě byl. Normálně jsme se všichni nažrali, jako obvykle, a vlčata si pak šla někam hrát.“
    Do toho se vložil starý vlk: „Já ti něco řeknu, papoušku, já toho zloděje najdu, kousnu a pověsím za ocas do průvanu!“ vrčel, až se Hugo trošičku opotil. „Pane vlku, třeba to ani nebude potřeba,“ ozval se Pacička, „zeptáme se vlčat, třeba něco viděla.“
    Hugo se tedy obrátil na zbylá dvě vlčátka: holčičku, která se neustále cachtá v misce s vodou, takže jí všichni říkají Mokré Ouško a kluka jménem Chloupek.
    „Tak jak to je? Kdy jste Drrrápka viděli naposledy?“ ptal se.
    Chloupek se hrozně styděl, takže odpověděla Ouško: „No, nolmálně sme si hláli na schovku, tady Chloupek pikal a my jsme se šli schovat. A pak už jsme Dlápka nikdo neviděl a nenašel. Volali jsme na něj, hledali jsme úúúúúplně všude, ale Dlápek tu není. Musel ho někdo uklást.“
    „Tak se po něm podíváme ještě my,“ ukončil to Pacička. Hugo vytáhl tu obrovskou lupu, najednou vypadal úplně jako Sherlock Holmes, a vydal se pátrat po kleci. Běhal tam a zpět, od žrádla k pelíškům, asi půlhodinu, už skoro ztrácel naději, že by tu Drápek někde byl, když si všiml, že se pelíšek malinko pohybuje. Podíval se tedy pořádně do vlčích pelíšků, ale tam nic nebylo. Podíval se tedy pořádně pod pelíšek a koho to nevidí? Drápek, zabalený do huňaté deky, spinká schovaný pod pelíškem, jak zabitý.
    Drápek spal tak tvrdě, že neslyšel volání ostatních vlčat a ostatní zase nenapadlo, že by se mohl schovat do deky pod pelíšek.
    „Já, já, já… já jsem asi usnul..,“ fňukal Drápek, když ho probudili.
    To bylo slávy! Hugo dostal jednu zubatou pusu od paní vlčice a starý vlk mu povídá: „Hugo, ty jsi nejlepší papouch na světě. Slibuju ti, že tě nesežeru, i kdyby na chleba nebylo!“
    No, Hugo byl opravdu rád, když přijeli s Pacičkou domů. Bylo té radosti na něj trochu moc. A před spaním se ho Pacička ještě ze srandy zeptal: „Hugouši, nechceš si zahrát na schovávanou?“

  7. 7
    JAK TYGROVI UKRADLI MASO

    „Vstávej, Hugouši!“ budil jednoho krásného rána Pacička svého opeřeného kamaráda. Hugo líně zívnul: „Doktorrre, vy jste nelida!“ a pomalu přehopsal do koupelny, aby si vyčistil zobák. Doktor Pacička se jen usmíval a pokračoval: „Až se umyješ, musíme do ZOO. Narodil se malý tapír, takže bude třeba ho prohlédnout a oočkovat. A tygr Michal si stěžoval, že mu někdo krade žrádlo.“ Hugo vykouknul z koupelny: „Krrrade žrrrrádlo? Kdo by krradl tygrrrovi žrrrádlo?“ „To já nevím. Mrskni sebou, ať můžeme vyrazit!“ odpověděl mu Pacička.Když přijeli do zoologické zahrady, u vchodu je už vyhlížel pan ředitel Bobeček. Tvářil se trochu vyděšeně, a jakmile Pacička s Hugem vystoupili ze sanitky, hned na ně spustil: „To je dost, že jste tady. Náš Michal už je pěkně vytočenej a dneska začal vyhrožovat želvám, že si z nich udělá polívku. V noci mu zase zmizelo žrádlo. Víte, tihleti tygři jsou hrozně citlivé šelmy. Někdo jim sáhne na kus žvance a oni hned skáčou jak na pérku.“ Hugo trochu zblednul: „Doktorre, co kdybych počkal s Emilkou? Mně se vám nějak udělalo horrrko.“ „Ale Hugo, nebuď strašpytel, to vyřešíme rychle. A já už vím jak. Jdeme!“ zavelel Pacička. U tygří klece bylo živo. Tygr Michal chodil od jednoho rohu ke druhému, vrčel si něco pod vousy a hladově pozoroval každého na dohled od klece. Když se podíval na Huga, zeširoka se usmál: „Ale, ale, ale! Nesete mi snídani, když tu moji nějaký drzý zloděj sežral?“ Ředitel Bobeček se naklonil k Pacičkovi a pošeptal mu: „Tak to vidíte! Nemáte nějakou injekci, která by ho uklidnila?“ Doktor Pacička jen zavrtěl hlavou a přišel až těsně k tygrovi. „Michale,“ začal, „chtěl jsem se zeptat, jak se to stane, že takovému velkému tygrovi někdo ukradne jídlo?“ Tygr se jen ušklíbnul: „Je to jednoduchý, doktůrku, ten zloděj si prostě počká, až půjdeme s tygřicí spát, a pak se nějak dostane do klece a všechno mi sežere! Už se to stalo několikrát. Ráno přijdu k misce a ta je prázdná. Nenechá mi ani kostičku. A já mám ráno vždycky hroznej hlad. Já vám říkám, že jestli se to bude ještě opakovat, dám si k snídani támhletoho mývala odnaproti. Mně už je to všechno jedno…“ Pacička se zamyslel a pak se obrátil na Bobečka: „Pane řediteli, vy jste si tu nechali nainstalovat nové kamery, že ano?“ „Ale ovšemže, minulý týden. Kvůli vandalům.“ „A už jste se koukali, zda je na nich něco vidět?“ pokračoval Pacička. „Ještě nebyl čas,“ odpověděl Bobeček, „pojďme se na to mrknout teď,“ a vyndal z tašky tablet. A tak všichni, i s tygrem Michalem, obklopili pana ředitele. Všichni sedli na lavičku a čekali, až pan Bobeček najde záznam z noci, kdy někdo ukradl Michalovi žrádlo. „Tady to je!“ ukazoval tygr na tablet.„Vidíte, to je moje klec, tady je moje maso! Já odcházím spát. Každou chvilku se musí ten zloděj objevit! Jen počkejte, já ho zakousnu! Už jde… ale, vždyť jsem to.. JÁÁÁÁ!?“ vykřikl tygr překvapeně. A skutečně, tygr Michal pochodoval po kleci se zavřenýma očima tam a zpět, až došel k misce se žrádlem, tu celou sežral, jako kdyby celý den nejedl, a pak se otočil a vrátil se zase, odkud přišel. „Vypadá to, že jsi náměsíčný, Michale,“ povídá Pacička. „Mám pocit, že nikoho zakousávat nebudeš. A pan mýval by si zasloužil omluvu.“ Tygr se držel za hlavu. „Já se tak stydím, co mám dělat? Vždyť se mi budou všichni smát!“ „Ale nebudou. Stačí, když slíbíš želvám, že z nich žádnou polívku vařit nebudeš,“ poplácal Michala ředitel Bobeček. „Mno a co mám dělat s tou náměsícovatostí?“ ptal se smutně tygřík. Zpoza Pacičky vykoukl Hugo a velmi ochotně mu poradil: „Musíš se přřřivázat za ocas k posteli, ty náměsíčné tygřřřřisko!“ Až se všichni rozesmáli.

  8.  

pacicka_4